Portugalské školy zajišťují vzdělávání pro děti migrantů i žáky z komunit bývalého slumu

Yvona Řehořková je učitelkou tělesné výchovy a zeměpisu a od roku 1991 působí na Gymnáziu Mnichovo Hradiště. Kromě svých předmětů učí i environmentální výchovu, svět informací a předmět Já, občan. Kromě toho působí na škole jako koordinátorka EVVO. Svůj studijní pobyt v Lisabonu shrnula takto:

„Témata, která dnes označujeme jako GRV, jsem zařazovala do výuky vzhledem ke své aprobaci a vztahu k životnímu prostředí prakticky od začátku své kariéry. Snažím se u svých studentů probudit především zájem o aktuální dění, a to jak v místním regionu, tak na globální úrovni, a převzít tak do budoucna zodpovědnost za své jednání s cílem udržitelného rozvoje.

Velmi jsem uvítala možnost zúčastnit se studijního pobytu v Lisabonu, který mi umožnil seznámit se se systémem portugalského školství a různými formami globálního vzdělávání. Inspirativní pro nás byla činnost přijímající organizace Clube Intercultural Europeu, která pracuje v části Lisabonu, kde ještě před rokem 2000 stál slum. Žili v něm především Romové, ale také lidé, kteří přišli z bývalých kolonií po roce 1974, kdy skončila v Portugalsku diktatura. Dnes tu lidé bydlí ve vícepatrových domech. Clube pracuje s komunitou, pro kterou vzdělání nebylo v minulosti prioritou.

V současnosti převažují v Lisabonu velké školy, tzv. Agrupamento, pro děti od 3 do 18 let. Do těchto škol chodí žáci podle místa bydliště. Navštívili jsme Agrupamento de Escolas Dr. Azevedo Neves, nově postavenou školu pro 1500 žáků, do které chodí především děti, které mají své kořeny v bývalých afrických koloniích. Zde se snaží žáky v posledním stupni vzdělávání (EB3) připravit na různé profese, ve kterých se mohou v současnosti uplatnit (kuchař, číšník, krejčí apod.).

Na jiné škole Agrupamento de Escolas de Carcavelos jsme měli možnost proniknout do systému přípravy žáků na studium na univerzitách. Na všech školách nám také ukazovali různé projekty globálního vzdělávání. Některé byly podobné těm našim, zaměřené na environmentální výchovu. Jiné vycházely samozřejmě z historického vývoje a přírodních podmínek Portugalska.

Velmi obohacující byla i návštěva centra Asociace válečných invalidů (ADFA) z koloniálních válek, které probíhaly od roku 1961 až do pádu diktatury v roce 1974.

Na návštěvu kulturních památek Lisabonu byl čas vždy až ve večerních hodinách. Přesto se mi splnil i cíl navštívit nejzápadnější bod evropské pevniny Cabo da Roca. Poznání historie bývalé koloniální mocnosti Portugalska a jejích důsledků pro současný vývoj v rámci měnící se Evropy bylo pro mne, jako učitelku geografie, asi nejpřínosnější.“