POSTARAT SE, MÍT RÁD, POMÁHAT, VZDĚLÁVAT

Pavla Gomba pracuje od roku 2000 jako výkonná ředitelka Dětského fondu OSN – UNICEF v České republice. Před tím působila jako analytik na Nizozemské obchodní komoře a v obchodním oddělení Dánského velvyslanectví v Praze. Jako konzultant pracovala rovněž na finančním oddělení Magistrátu města Masvingo v Zimbabwe.

Parlamentem ČR byla zvolena za člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání pro období 2004 – 2010. Od roku 2008 je členkou Správní rady Nadace rozvoje občanské společnosti,            v roce 2018 byla zvolena členkou Rady DMS.

Pavla Gomba absolvovala obor Finance a Řízení lidských zdrojů na VŠE Praha. Pravidelně publikuje na aktuální témata z oblasti rozvojové pomoci a mezinárodního dění,   na základě zkušeností z cest do krizových oblastí vydala knihu „Slyšíte nás“.

Od roku 2013 je magazínem Forbes nepřetržitě řazena mezi nejvlivnější ženy České republiky.

 Jak jste se dostala k práci v UNICEF? Byla to cílevědomá ambice nebo spíš „řízení osudu“?

Když jsem dokončila studium financí na VŠE, měla jsem o své budoucnosti úplně jinou představu. V Holandské obchodní komoře jsem pracovala jako obchodní analytik, přemýšlela jsem o kariéře v bance nebo pojišťovně. Za tak zásadní změnou směru byla zkušenost z Afriky, kde jsem nějakou dobu pracovala na stáži na magistrátu v Zimbabwe. Když člověk v tomto prostředí žije, na hodně věcí se dívá jinak.  Za mým rozhodnutím stojí setkání s konkrétními lidmi a především chlapcem, který žil na ulici nedaleko místa, kde jsem pracovala, a prodával suvenýry pro turisty. Po rozhovoru s ním jsem si uvědomila, že děti z rozvojových zemí nepotřebují ani tolik peníze, ale spíše někoho, kdo se o ně postará, pošle je do školy a bude je mít rád. Takže když jsem se vrátila a uviděla inzerát UNICEF, neváhala jsem ani chvilku.

Na co jste jako ředitelka českého UNICEF pyšná (na to, co jste dokázala) a jaké jsou vaše další ambice?

V Česku máme 60 tisíc příznivců a 3 tisíce dobrovolníků. Kdyby žili na jednom místě, bylo by už slušné okresní město. Často jezdím po krajích na besedy a přednášky a přemýšlím přitom o lidech, které neznám osobně, oni neznají mne, ale přesto vidí smysl v pomoci dětem na opačném konci světa. Moc si toho vážím. Díky misím do terénu mám také možnost sledovat konkrétní příběhy konkrétních dětí, které díky nám přežily, jsou zdravé, chodí do školy, jsou samostatné a odpovědné za svůj vlastní život. To je nejlepší výsledek společného snažení. V tom bych ráda pokračovala, protože stále na světě existují oblasti, které se bez této podpory neobejdou.

Kterou zemi na svých cestách po světě jste si nejvíc zamilovala a proč?

Ráda se vracím do Rwandy a Bhútánu. Jsou to krásné, hornaté země, které se rychle vyvíjejí k lepšímu. Dokonce v mnohém mohou být inspirací i pro nás. Například ve Rwandě – zemi v srdci Afriky, je možné podat daňové přiznání a daň hned také zaplatit mobilem; každou poslední sobotu v měsíci občané jako dobrovolníci uklízejí své okolí, takže tam je velmi čisto. A politika „hrubého národního štěstí“, kterou praktikují v buddhistickém Bhútánu, by vyřešila většinu problémů, se kterými se v našem průmyslově vyspělém světě potýkáme.

Co byste poradila lidem, kteří by s UNICEF chtěli spolupracovat a nevědí, jak na to?

V této chvíli ve světě každý den umírá 16 tisíc dětí zbytečně (na podvýživu a běžné nemoci), 58 milionů dětí nechodí do školy, protože musejí z důvodu chudoby pracovat nebo v jejich okolí není bezpečno. Uvítáme tedy každou pomoc, ať již finančním příspěvkem nebo dobrovolnou výpomocí. Věřím také, že ve vztahu k českým dětem je velice důležitá osvěta a výchova k lidskosti a solidaritě – o to vše se u nás snažíme. Nejjednodušším prvním krokem je navštívit web unicef.cz, kde jsou informace o konkrétních možnostech podpory a partnerství.