Rozhovor s Jitkou Rydvalovou

Národní institut pro další vzdělávání uspořádal v roce 2018 pro pedagogy základních a středních škol celkem sedm studijních cest do zahraničí na nejrůznější témata globálního rozvojového vzdělávání.  Cílem těchto aktivit bylo umožnit pedagogům využití zkušenosti zahraničních kolegyň a kolegů ve výuce a zlepšit povědomí o významu globálního rozvojového vzdělávání. Pobyt v Lisabonu s NIDV si na vlastní kůži vyzkoušela také dlouholetá pracovnice NIDV Jitka Rydvalová, metodička pro zájmové vzdělávání NIDV. Obrátili jsme se na ni s prosbou, aby nám pobyt stručně přiblížila a sdělila nám formou rozhovoru, o jaké zkušenosti ji cesta obohatila.

Paní Rydvalová, jakou zemi jste navštívila a co se Vám zdálo na pobytu z hlediska člověka zabývajícího se oblastí vzdělávání dětí a mládeže nejpřínosnější?

Koncem listopadu 2018 jsem absolvovala studijní cestu do Portugalska, přímo do hlavního města Lisabonu. Této cesty se zúčastnilo 12 pedagogů z celé České republiky. Myslím, že jakékoli poznávání nových míst a způsobů života je přínosné a obohacující. My jsme převážně mapovali situaci ve  školách a školských zařízeních chudinských oblastí hlavního města. Současně jsme se však seznámili s překrásným hlavním městem i s některými fakty portugalské historie, o kterých se u nás moc neví nebo se o nich nemluví. Všechna tato poznání komplexně  mohou nyní využít přítomní pedagogové ve vlastní výuce.

S jakými školskými zařízeními jste měla možnost se seznámit?

Jako první jsme si na předměstí Lisabonu prohlédli v plném provozu Základní školu Argupamento das escolas Patrício Prazeres, kterou navštěvuje cca 800 žáků. Ti nejsou všichni pouze z Portugalska. Přistěhovali se z Indie, Nepálu, Brazílie, Angoly, Bangladéše… jejich situace není jednoduchá. Portugalsky se musí naučit v průběhu vyučování. Od 3. třídy se pak všichni učí angličtinu.

V této škole mě zaujalo řešení inkluze dětí s poruchou autistického spektra. Tyto děti se zúčastňují výuky v běžných třídách. Při projevu jakéhokoli nepohodlí, záchvatu, či pokud jednoduše žák na určitý předmět nestačí, speciální pedagog nebo asistent dítě odvede do speciální třídy umístěné naproti běžným třídám. Zde se těmto dětem dostává odborné péče. Ve škole je i speciální místnost Snoezelen, která je vybavena speciálními technickými pomůckami k multismyslové stimulaci či k uklidnění: Hvězdné nebe, slabá muzika, optická vlákna, aroma lampy, zrcadlové koule, speciální pohodlný měkký nábytek, vodní postel…. Zařízení vhodné nejen pro děti autistické, ale i pro žáky s tělesným či mentálním postižením, s vývojovými poruchami, s poruchami učení a chování či jinými psychickými problémy.

Druhou školou, kterou jsme si prohlédli, byla učňovská a střední škola v sociálně znevýhodněné čtvrti Amadora. Zde se vyučuje gastronomie, módní design, ošetřovatelství seniorů a další. Studium je zakončeno certifikátem z příslušného oboru, který je dostačující k získání zaměstnání. Školu navštěvují převážně děti přistěhovalců z bývalých kolonií žijících v této části města. I zde mají speciální třídu pro autistické studenty, se kterými vyrábějí různé předměty podobně jako u nás v chráněných dílnách. Část nákupů hradí škola výnosem z prodeje výrobků žáků. Každý žák má nastavenu svoji individuální strategii a individuálně se zapojuje do  činností.

Zde mě zaujala osobnost sympatického ředitele školy Bruna Santose. Svými aktivitami dokázal ve vzájemné symbióze provázat školu s místní samosprávou, kde je rovněž aktivně činný.

Jeho filosofie je stejná pro celou školu: Škola je otevřená komunitě a každý se může přijít podívat, také rodiče mohou využít možnost si zde vzdělání doplnit. Jeho velmi přátelský a vřelý přístup k žákům viditelně vyvolával opětovné přátelské chování žáků k němu. Škola má jasně nastavená pravidla vztahů učitel a student, od počátku se žáci učí disciplíně a vztahu k nadřízenému. Naopak učitel by měl diskuzí docházet k výsledkům, nerozhodovat, ale doprovázet.

V této škole jsme absolvovali úžasný gastronomický zážitek. Právě probíhala zkouška z pohostinství v 1. ročníku (15 – 17 let) v oborech kuchař – číšník a naše výprava se stala součástí hodnotící komise. Že nám opravdu mimořádně chutnalo, jsme dali najevo tím, že jsme nejlepší možnou známku 20 povýšili na 23.

Třetí navštívené zařízení byla mateřská škola, která je provozována především díky projektu „Moinho da Juventude“ (Mlýn mládeže), který je zaměřený na inkluzi dětí a mládeže ve vyloučené čtvrti migrantů z Kapverdských ostrovů (Cabo Verdi). Školku navštěvují děti od 4 měsíců do 5 let. Jsou to vlastně jesle i školka v jednom. Prostory, vybavení i podmínky mi přišli velmi chudé až neutěšené. Nikde nebylo vytápění a osvětlení nebylo optimální, spíše nebylo žádné. Měla jsem pocit, že zájem představit nám tato zařízení nějak podrobněji nebyl velký.

Které aspekty jsou podle Vás společné jak pro vzdělávací systém v Portugalsku, tak pro vzdělávací soustavu v ČR. Jaké rozdíly Vás naopak překvapily?

Do základní školy chodí žáci jako u nás od 6 let. Portugalský vzdělávací systém je rozdělen do 3 stupňů základního vzdělávání. EB1 – 4 roky, EB2 – 2 roky, EB3 – 3 roky. Žáci školu povinně navštěvují 12 let, předškolní vzdělávání je nepovinné. Nepropadající žák v 10 letech končí 1. stupeň, ve 12 letech 2. stupeň a v 15 letech 3. stupeň základní školy. Povinná školní docházka končí studiem na střední škole nebo gymnáziu.  Na základní škole, kterou jsme navštívili je téměř 30 – 40% propadajících žáků. Podle zákona děti do školy chodit musí. Hodně rodičů je však do školy neposílá. Právě podpora vzdělání dětí z vyloučených lokalit je hlavní myšlenkou naší partnerské organizace Clube Intercultural Europeu, která se snaží v dětech důležitost vzdělání podpořit, a která se nám při pobytu věnovala

Vyučovací hodina v Portugalsku trvá 50 minut s přestávkami 10 minut. Známkování je tu velmi odlišné. Na prvním stupni je hodnocení žáků podobné jako u nás známkou 1-5, jednička je však nejhorší známka a pětkou jsou hodnoceny ti nejlepší. Na druhém stupni je hodnotící škála od 1 až do 20 a jednička je opět nejhorší známkou.

Překvapilo nás, že ve škole se netopí, topná zařízení vůbec nejsou instalována. Žáci seděli během výuky v kabátech a bundách, někteří otužilci však zůstali v běžném oblečení. Teplota ve třídě se v zimním období pohybuje kolem 10 – 15°C. Překvapující je také to, že závěrečné známky žáků jsou zveřejněné a všem přístupné. Mobilní telefony děti odkládají do krabice a škola za ně neodpovídá. Učitelé mají pouze 1 měsíc prázdnin, nový učitel dostává umístěnku, která může být až 300 km vzdálená jeho bydlišti, každé 4 roky má učitel platový postup a ředitel to nemůže nijak ovlivnit, je tedy jedno, zda pracuje dobře nebo špatně. Učitele nelze vyhodit – pouze z kriminálních důvodů. 13. a 14. plat je samozřejmostí – osobní hodnocení není potřeba. Co se týká žáků, působili na mě velmi ukázněně. Podle místních pedagogů mají zde děti k učiteli respekt.

Měla jste možnost zúčastnit se i nějakého doprovodného programu, seznámit se se zemí jako takovou?

Za 5 dní toho bylo opravdu hodně, kam jsme měli možnost alespoň nahlédnout. Veliký dík patří Míše Tužilové (koordinátorka pro zahraniční vztahy NIDV), která nás nenechávala vydechnout a každou chvilku pro nás využila k nějaké nové informaci.

Navštívili jsme Asociaci válečných veteránů a vyslechli životní osudy jednotlivých veteránů – invalidů a jejich skutečné příběhy z koloniálních válek. Nášlapné miny, které tehdy mladé muže zmasakrovaly a mnohé z nich pozabíjely, byly vyrobeny v tehdejším Československu. Tváří tvář mužům v mém věku, kteří byli fašistickým diktátorem do bojů posláni, mě toto zjištění zamrazilo.

V Museu do Aljube jsme se seznámili se zajímavými fakty z portugalské historie, které u nás nejsou zmiňovány. Překvapilo mě, že demokracie v Portugalsku je velmi mladá, teprve v roce 1974 při tzv. Karafiátové revoluci byl svržen fašistický vojenský režim. Poprvé jsem slyšela tento dojemný příběh, kdy (zjednodušeně řečeno) si vojáci místo nařízené střelby do demonstrujících studentů nasadili do hlavní pušek květ  karafiátu (od náhodně přítomné květinářky) a rozkaz neuposlechli.

Stanuli jsme na nejzápadnějším cípu Evropy Cabo da Roca, viděli další starobylé kulturní památky včetně sídla králů Sintru.

Třešničkou na dortu byla návštěva hospůdky se zpěvem fado. „Portugalsko zpívá, když má chuť plakat“ – je jednou z charakteristik tohoto zpěvu, kterou jsem našla na internetu a se kterou se ztotožňuji. Jde o unikátní portugalský hudební styl, jehož vznik spadá do 19. století. Hlavním tématem písní fado jsou nešťastná láska, stesk po těch, kteří odešli z domova např. do válek, na moře za těžkou prací rybářů, sociální nerovnost, melancholie či víra v lepší budoucnost. Naše zpěvačka s temným altem zpívala s přesvědčivým výrazem, byla celá oblečená v černém a v lepších restauracích chodí na fado i návštěvníci v předepsané černé barvě. Jde o výraz prostého smutku, který Portugalci v sobě mají za všechny represe, kterým museli čelit. Nemyslím, že je to jitření ran, ale projev veliké úcty k vlastní často smutné historii.

Co Vás na životě v Portugalsku překvapilo?

Očekávala jsem temperamentní jižanský způsob života, v ulicích rušný noční život, hlasitý zpěv, zábavu… apod.

Ulice byly tiché, klidné, bezpečné, provoněné tradičními moučníky a rybími specialitami, zpěv plný smutku a stesku. (Mimochodem – ty ryby prý dovážejí ze severských zemí podobně jako my). Nevím, zda to byla náhoda, ale při večerních procházkách jsem nepotkala jediného opilce nebo rozjařenou společnost.

V době hospodářské krize se Portugalci neupnuli k půjčkám. Např. ve školství zmrazili platové postupy na 9,5 roku a současně těchto 9,5 roku nezapočítávají do důchodu. Doslova si utáhli opasky a z krize se dostali. Sami. To je naprostý protipól toho, jaké jsem měla při odjezdu představy. Také se mi líbí, že si Portugalci váží své historie a pečují o její odkaz.

Odlétala jsem s myšlenkou, že opouštím hrdý, trochu melancholický a zodpovědný národ,  který je mi blízký.

Doporučila byste účast na výjezdu pořádaném NIDV pedagogickým pracovníkům základních, středních a vyšších odborných škol, pro které jsou tyto studijní poznávací cesty primárně určeny?

Velmi si vážím možnosti zúčastnit se této zahraniční stáže. Určitě z ní budeme čerpat alespoň v jedné dílně na celostátním semináři ŠD a ŠK. Konkrétně ale nepovím víc, pokaždé chci něčím novým trochu překvapit. Určitě však půjde o trendové téma a myslím, že jsem ho ještě u nás v NIDV nezaznamenala.

Ptáte se, zda pedagogickým pracovníkům tyto zahraniční studijní cesty doporučit? Jednoznačně ano. Kromě získání nových informací a poučení mohou dojít k závěru, že to u nás není tak zlé, že máme podobné problémy a že i my se mám rozhodně čím pochlubit.

Děkuji za rozhovor

Jitka Bušková